Filipovi je 5 let. Před několika měsíci mu byla diagnostikována ADHD. Chlapec byl vždy extrémně aktivní. Neustále se vrtěl, nedokázal v klidu sedět, neustále se dotýkal ostatních lidí a předmětů. Velmi často lezl na nábytek, což někdy vedlo k pádu a různým zraněním. Navíc byl velmi impulzivní.
Příznaky ADHD
Opakovaně zvedal předměty a házel je bez rozmyslu. Občas udržel pozornost po dlouhou dobu a tiše seděl, zejména když se díval na televizi. To však pro něj bylo obvykle příliš obtížné. V poslední době začali být Philipovi rodiče znepokojeni stupňující se agresivitou v chlapcově chování. Ze školky dostávali rodiče informace, že “s Filipem se nedá jednat”. Byl agresivní vůči svým vrstevníkům a nedodržoval stanovená pravidla. Ve školce i doma bylo zaznamenáno, že v individuálním kontaktu se Filip choval relativně lépe. Nedávné výbuchy agrese jak doma (zejména vůči o dva roky mladší sestře), tak ve školce (kde podle svého chování v podstatě neměl žádné kamarády na hraní) se však staly vážným problémem. Chlapec zjevně nebyl schopen zvládat požadavky formulované dospělými a ostatními dětmi na autoregulaci svých emocí. Filipův případ ilustruje problémy, které se často vyskytují u dětí s ADHD. Kromě charakteristických příznaků hyperaktivity a poruch pozornosti se jasně rýsuje nadměrná impulzivita. Filip představuje celý repertoár chování, které narušuje jeho okolí. Zároveň má výrazné problémy ve vztazích s vrstevníky a v interakcích s dospělými. Jedná se o charakteristické komplikace příznaků ADHD. Výše zmíněná nadměrná impulzivita je někdy spojena s tzv. impulzivní agresivitou, která je charakteristická pro děti s ADHD i s poruchou opozičního vzdoru. Tento typ agrese bývá spojen s obtížemi při zvládání situace nebo s vysokým emočním napětím. Vyznačuje se náhlými nekontrolovanými výbuchy, často nepřiměřenými síle podnětu. Přitom obvykle nejsou cílené a nemusí nutně zahrnovat antisociální chování. Impulzivní agrese spojená s hyperaktivitou může být zaměřena i proti sobě samému, v takovém případě hovoříme o autoagresivním chování.
Impulzivní agrese
Může se jednat o chování v podobě aktivní fyzické nebo verbální agrese vůči sobě samému i ostatním. Hovoříme také o agresi vůči předmětům (např. házení předmětů, bouchání do zdi). Často je toto chování doprovázeno křikem a pláčem nebo děláním hluku jiným způsobem (např. pouštěním velmi hlasité hudby). Někdy problém impulzivní agrese vyžaduje vyhledání odborné pomoci. K tomu dochází především tehdy, když nejsme schopni zajistit bezpečnost dítěte a jeho okolí. V jiných případech se můžeme pokusit použít metody, jak impulzivní chování dítěte zvládnout sami.
Hněv při ADHD
Zde je třeba poznamenat, že hněv a další silné emoce nejsou samy o sobě špatné. Jsou pro nás informací – signálem, že se děje něco důležitého (pro nás pozitivního nebo negativního). Každý člověk cítí hněv a – v důsledku toho – má potřebu ho vyjádřit. Jde jen o to, v jaké formě. Dítě by tedy nemělo nést následky prožívání hněvu, ale nepřijatelného chování, např. někoho udeřit, házet předměty, urážet, křičet. Je velmi důležité, aby dítě místo toho dostalo alternativní repertoár chování, kterým si vybíjí vztek a které je přijatelné. To může zahrnovat bití polštářem nebo jiným určeným předmětem, pláč, kreslení vzteku, trhání a mačkání novin.
Prevence u ADHD
Velmi důležitá jsou preventivní opatření přijatá ještě předtím, než ke krizi dojde. Klíčové je přitom rozpoznat signály blížícího se výbuchu. Na úrovni fyziologických a behaviorálních příznaků lze rozlišit určité charakteristické “poplašné signály”. Patří k nim změna výrazu obličeje, gestikulace a držení těla, zvýšené svalové napětí, zaťaté pěsti, zvýšená živost, změna tónu hlasu, zvýšená pohyblivost, roztržitost, popírání všeho, malátnost v chování. Kromě toho můžeme rozlišit podmínky, které jsou příznivé pro vznik výbuchu agrese. K takovým okolnostem patří například: únava, prožitek neúspěchu nebo jiné nahromaděné nepříjemnosti, situace, které jsou velmi emočně pohnuté (příjemné i nepříjemné), které vyvolávají pocit křivdy, přehlížení, frustrace potřeb. Nejedná se o faktory specifické pro děti s ADHD. Jsou to typické vnější podmínky pro pociťování silných emocí, zejména hněvu. Nahromaděné emoce se v daném okamžiku lze pokusit vybít odvedením pozornosti, např. vzít dítě na klín, pustit relaxační hudbu, nabídnout mu, že udělá něco příjemného, rozesmát ho apod. Pokud tedy rozpoznáme varovné signály blížícího se výbuchu a pomůžeme dítěti ventilovat jeho hněv přijatelným způsobem, máme šanci vyhnout se krizi. To vyžaduje na jedné straně přijetí emocí dítěte a na druhé straně jasné hranice týkající se jeho chování. Pokud však agrese již propukla a my se rozhodneme, že není třeba volat o pomoc, máme v zásadě dvě možnosti. Můžeme nevěnovat pozornost a nezasahovat. To je obtížné jak pro rodiče, tak pro dítě. Vyhneme se však zvyšování nervozity a napětí dítěte. Tuto metodu je vhodné použít, pokud je odpověď na otázku “Je dítě a jeho okolí bezpečné?” kladná. Druhou metodou je udržet dítě v bezpečí tím, že ho omezíte. To se nesmí provádět křikem, natož bitím! Lze to provést tak, že dítě pevně obejmete, dáte mu ruce kolem ramen, postavíte se za něj nebo ho přidržíte na podlaze.
Reakce na výbuch hněvu dítěte
Stejně jako u jiného nežádoucího chování je velmi důležité uplatnit přiměřené důsledky, např. poslat dítě do jiné místnosti, uklidit po něm nebo se mu omluvit. Je důležité, aby dítě vědělo, že důsledky se vztahují pouze na jeho chování – je jako osoba prožívající různé emoce akceptováno. Impulzivní agrese je pro jeho okolí velkým problémem, protože s sebou nese velkou emoční zátěž. Není neobvyklé, že rodiče dětí s ADHD potřebují podporu nejen při reakci na agresi samotnou, ale také při zvládání vlastních emocí v souvislosti s výbuchy hněvu svého dítěte.
Zdroj
- https://portal.abczdrowie.pl/agresja-impulsywna
